Ano, prvoplánově návodný titulek. Samozřejmě, že žádné velké. A pokud je člověk tak daleko, že je sám k sobě zcela upřímný, pak se dá s jistotou říct, že tam štěstí nečeká vůbec žádné…
V přírodě se buď roste nebo umírá. Všechno je v pohybu. Když se vrátíme na základní školu a vzpomeneme si na elektrony obíhající jádro atomu, základního stavebního kamene všeho hmotného, musíme uznat, že i my jako bytosti jsme od podstaty pohyb. Nečinnost, odkládání, prokrastinace – to vše jsou velmi destruktivní stavy. Jak v přírodě, tak v lidské mysli. Zřídkakdy nekončí ničím jiným než hnilobou. A to jak v reálném, tak přeneseném slova smyslu.
Ale co je vlastně přesně ta legendární komfortní zóna? A jak z ní pryč? A hlavně – jak vlastně poznám, že v ní jsem?
KOMFORTNÍ ZÓNA
Navážeme na poslední, a nejdůležitější otázku. Základem veškerého rozvoje je poznat, že v nějaké komfortní zóně jsem. Je to stav, kdy jsme často neochvějně přesvědčeni o správnosti svého jednání, postoje. Často se komfortní zóna mylně interpretuje jako něco, co chceme změnit. Naopak. Komfortní zóna toho, co by nás nejvíce posunulo v mentálním rozvoji, jsou věci, o kterých jsme roky skálopevně přesvědčeni. Velmi často tyto své postoje, vzorce chování a názory dokonce považujeme za ctnosti a součást naší osobnosti. Bráníme si je. A svému okolí je prezentujeme jako: „Já takový jsem.“ „Už mám něco za sebou a takhle mě život naučil…“ apod. Rozeznávacím prvkem mezi nedobrým návykem, názorem a skutečnou životem získanou moudrostí je odpověď na otázku: „Slouží mi to?“ „Dělá to ze mě lepšího člověka?“
V komfortní zóně se totiž na takové věci vůbec neptáme. Můžeme být naprosto pokrokoví a stateční ve všech oblastech svého života a na jednom názoru nebo vzorci chování sedět jako žába na prameni. V tomto stavu je nám pohodlně. Nehledě na prospěšnost je nám bezpečně, máme klid. Děláme něco, co jsme dělali už mnohokrát, je nám to vlastní. A riziko, že se vystavíme nekomfortu ze selhání je minimální. Někde v dáli sice vidíme své lepší já, které zuřivě skáče s transparentem „pojď sem, tady se budeš mít nepředstavitelně lépe“, ale je dost daleko a není těžké se tvářit, že ho nevidíme. A zabořit se zpět po kolena do teplého bahýnka starých návyků a názorů.
ZÓNA STRACHU
I když tady ještě nevypadáme jako hrdinové, tu nejdůležitější fázi máme za sebou. Vědomě jsme vystoupili ze zóny komfortu a začali tím cestu, na jejímž konci na nás čeká spousta snů ke splnění, klidu k odpočinku a svoboda. V zóně strachu jsme ale ještě nenašli ten správný směr, jakým se vydat. Mohlo by to i vypadat, že nejsme úplně přesvědčení. Ztratili jsme zdánlivou (!) jistotu ze „starých dobrých“ návyků a nyní se rozhlížíme jako vyplašené laně. Jímá nás děs a hrůza, že to nezvládneme. Ego křičí jako o život, protože jsme se dobrovolně sesadili z trůnu a hodláme dělat něco nového. Něco, v čem možná nebudeme hned dobří.
Tohle je fáze, ve které nejčastěji podlehneme strachu a vrátíme se zpět do „bezpečí“ komfortní zóny. Bohužel, bohudík je naše mysl chytřejší, než se zdá. Pamatuje si, že započala nějakou cestu a když jí dáte ochutnat jen malý kousek z dosažitelného pokroku, nebo jí alespoň necháte si reálně připustit tu možnost… už jí nikdy nebude stačit to staré. I přes silnou vůli jí člověk na dlouho neumlčí. Bude hlodat a hlodat a připomínat se při každé možné příležitosti a nutit nás jít dopředu, jít dál.
Proto někteří lidé vstupují do svých šancí k pokroku i několikrát v životě. Osobně doporučuji se zakousnout a zdolat to při nejbližší možné příležitosti. Odpozorovali jsme totiž, že podmínky kolem člověka se stávají méně a méně snesitelné, aby ho donutily pokrok učinit. Když si nedáme říct napoprvé, mysl „přitlačí“. V lepším případě to končí odchody z práce, rozvody, změnami životních stylů. V horším případě těžkými fyzickými a psychickými nemocemi.
Nevracejte se!!
ZÓNA UČENÍ
Přebolela nás zóna strachu. Našli jsme dost síly a ustáli to. A teď tu stojíme čistí jako novorozeně a čekáme, co na nás spadne… Tato zóna je velmi optimistická a časem se člověk naučí si její atmosféru užívat plnými doušky. Je to počátek. Bod nula. Plný energie a odhodlání. Strach opadl. V hlavě máme spousty myšlenek, nápadů, okolnosti dokážeme vidět v úplně novém světle. Věci se nezměnily, změnili jsme se my. Máme chuť se poskládat v lepšího člověka.
Tuto fázi je důležité neuchvátat. Nechat si hlavu co nejvíce prázdnou a otevřenou. Zbystřit zrak, nastavit uši a čerpat z okolí tolik podnětů, kolik jen jde. Přetřídit, nepotřebné vrátit. A ty věci, co nám dělají radost a udělají z nás lepšího člověka (většího profesionála, láskyplnějšího rodiče, lepšího partnera) si dobře prohlédnout, poděkovat za ně a pečlivě je uložit.
ZÓNA RŮSTU
Po celém tomto (často bolavém) procesu bývá růst velmi rychlý. Dřív jsem si myslela, že když se stane člověk lepší verzí sebe sama, je to proto, že získal něco navíc. Dnes už vím, že lepší verzí sebe sama se stáváme právě když odložíme něco, co je navíc.
V této fázi je vše nepotřebné odloženo. Mysl se vyčistila, vybrala si krásné nové třpytivé kusy do své mozaiky a teď už je jen nechá zářit. My si na nové kusy svého já zvykáme, teprve teď objevujeme jejich (svůj) potenciál. Teprve teď vidíme, kam až se dá zajít. Musíme ještě trénovat, naučit se nové zbraně používat. Zatím je držíme v rukou a seznamujeme se. A v hlavě se nám honí, jaké všechny krajiny se s nimi dají dobýt…
ŽIVOT S NOVÝMI ZBRANĚMI
Cíle jsme nastavili, nástroje jsme ovládli tak, že se staly součástí naší osobnosti a ruce máme prázdné – připravené k práci. Kromě naprostého uspokojení a hrdosti sám na sebe, že jsme to zvládli, přichází také klid a radost, že jsme se opět dostali o něco blíže sami k sobě.
Ten, kdo si tu cestu prošel už více než jednou, ale ví, že tím to nekončí. Rozvoj člověka jde ve spirále. Bohužel to nefunguje jako odškrtávací seznam, který by měl konec. Když zvládneme jednu věc, po čase přijde stejná, o úroveň náročnější. Jde o něco hlouběji, její zdolání stojí více síly. Takže vývoj našich osobností končí, kdo ví kde. Na konci pomyslné spirály, která se táhne jako obří fazole z pohádky až někam nad mraky.
A jak přežít do té doby, než budeme dokonalí? Začněte si ten proces učení a vylepšování užívat. Je to pohyb, růst, má to dynamiku a člověk v těch dobrých, ale i v těch těžkých chvílích cítí, že je naživu. Někdy až zatraceně moc… 🙂
